Malá připomínka díla z brku písmáckého velikána...

Žalostné zpěvy z Paříže
/Francois baptiste Chabal/

Jak zhořkla mi ta kdysi sladká Paříž,
to město, milenců skrýš,
bez Tebe má drahá,
na břehu řeky Seiny kanu slzí kříž.

Na starém kopci Montmartském,
v bazilice Sacre-Coeur,
tepu liturgii shledání,
na oltář božské šíje.

Dny jež tu dlím jsou jak nápoj Chiméry,
co kosti v mor a bolest obrátí,
tak horoucně, jak toužím po Tvém objetí.

Nač jsou mi zrcadla prchavé imprese,
pohled ženy milánské?
Nač jsou mi klenoty pařížské,
do širokých bulváru vhroužené,
když Tě nemám po svém boku?

Mlžno jest v oku mém,
hrdlo v poušť rozlehlou se mění.
Vzlétl bych nad útesy, času bol,
pro Tvé srdce s tokem rtuti lásky.

Dům je o ničem. Povídka Dům je na nic, je prázdná, je o ničem. Dům je na nic. Je to prázdný dům. Dům na prd. Je to sud - prázdný sud, sud o ničem. Je to prázdný sud stojící v prázdném domě na prázdné louce v prázdné hlavě prázdného člověka stojícího v prázdném sudu.

Rozbor se zaměřením na scénář. Tedy recenze až nerecenzní.

Muž leží v trávě. Ruku za hlavou. Kolem poletují dolary a vedle leží maska ducha (Casper). Idylka. Nad hlavou mu přeletí vrtulník a on se usměje a zadívá do slunce. Dokonalý svět.